Nevěřily byste, kolik forem má sebeláska. Vím, že je to téma tolikrát už zmiňované a skloňované. Někomu při jeho vyslovení nabíhají nepříjemné emoce a někdo s tímto tématem naprosto souzní. Obojí je úplně v pořádku.
Každá z nás má vlastní cestu, po které jde. Každá z nás vidí jen to, co právě teď vidět má. Nic není špatně. Kdo cítí, že je čas se posunout, se posune a to i navzdory tomu, že cítí vnitřní pnutí a nepříjemné emoce. To k tomu totiž patří. Možná to tím pnutím začíná. Cítíte nepříjemný pocit, který jakoby bránil tomu, aby vám bylo dobře.
Tolikrát jsem to zažila. Někde uvnitř cítíte, že potřebujete udělat krok a přitom stojíte na místě. Všude se píše, že máme jít po dobrých pocitech a ty nás dovedou k dobrým rozhodnutím.
A co když to tak vůbec není? Co když je právě tohle vnitřní pnutí jen vzdor naší mysli a ega? Co když emoce, které cítíte, jsou jen odrazem vašeho nitra? Co když máte někde uvnitř program, který říká: „Stůj!“
A tak stojíte na místě. Vnímáte, že nejste spokojená, ale stojíte. Svázaná v okovech, které vás nepustí. Nemohoucnost se pohnout dál. Být ženou, kterou byste chtěla být. Ženou, o které někde uvnitř víte, že si od života může vzít víc.
Jenomže ten strach, který nahlodává všechno to, po čem toužíte vás nepouští. Je velký a mocný. A tak prožíváte další dny, týdny a roky, než přijde uvědomění a rozhodnutí, že chcete žít jinak!
Vždyť sebeláska je základním kamenem ke spokojenému a naplněnému životu. Má tisíce podob a tváří. Někdy se zdá být luxusem a jindy jí pohrdáme. Ano, vážně jí někdy pohrdáme.
Sebeláska má tolik podob, že si ani neuvědomujeme, že je přítomna v každém dni. Ovlivňuje náš život, rozhodnutí a i budoucnost. Je také základním kamenem k tomu, abychom dokázaly bořit vlastní hranice a pokořily strach z nejistot, který je teď všudypřítomný.
Je toho mnohem víc, co bych mohla zmínit a ukázat, kam až se sebeláska prokořenila. Proto vznikl rozhovor, díky kterému uvidíte nový rozměr toho, o čem píšu. Možná pak i sama sebe uvidíte jako úplně jinou bytost.